Kdysi jsem tu psala příspěvek na téma vašich nejčastějších dotazů, respektive spíš názorů na moje běhání v těhotenství. Nejkontroverznější byla otázka: „Co napíšeš, až potratíš?“ Reagovala jsem, že kdyby se to stalo:

  1. Budu vědět, že to nebylo kvůli běhání.
  2. Napíšu o tom, protože jsem vystudovaná novinářka, a navíc si myslím, že o těchto tématech by se mělo mluvit.
  3. Až znovu otěhotním, pokud bude vše v pořádku, stejně budu zase běhat.

A už je to tady. Stalo se mi to. A já plním, co jsem slíbila. I když bych byla samozřejmě radši, kdybych to psát nemusela. Potratila jsem.

Stalo se to v noci ze soboty na neděli 30.7.2017. Že jsem těhotná, jsem věděla teprve pár hodin. V sobotu ráno jsme se vypravovali s manželem a se synem na svatbu kamarádky, měla jsem pár dní zpoždění. Nedalo mi to, a ač mi kdysi doktor říkal, abych si test dělala až minimálně týden po opožděné menstruaci, šla jsem ten papírek počůrat 🙂 A byl pozitivní! Spočítala jsem si, že bych měla být teprve v pátém týdnu, takže čas na prohlídku u lékaře byl (Doporučuji chodit až tak v 7. týdnu, kdy už začíná bušit srdíčko, a vy víte, že je „vše“ ok. A hlavně dřív nemusí být plod na ultrazvuku ani vidět.). Cítila jsem se skvěle, oproti těhotenství se Sebíkem, kdy jsem nějaké příznaky cítila okamžitě, mi nic nebylo. Svatbu jsme si užili v klidu a docela brzo šli spát. V noci jsem ale cítila horkost, teplotu, potila jsem, a když jsem šla ráno na záchod, objevila se krev. Hned v pondělí ráno jsem volala doktorce, obratem si mě pozvala na prohlídku. Ultrazvuk už nic neukazoval, samovolný potrat se spustil. Podle barvy krve (prý „potratová“)  jsem byla opravdu těhotná. Paní doktorka mi řekla několik pro mě podstatných a hlavně „uklidňujících“ informací:

  1. Kdybyste si tolik nesledovala zpoždění menstruace a nedělala si hned test, je pravděpodobné, že byste ani nepoznala, že jste byla těhotná. Prostě by se vám jen opozdila menstruace, a asi by byla trošku silnější a bolestivější.
  2. Tímto způsobem, hned na začátku, a většinou v nevědomosti, potrácí nespočet žen. A protože většinou ani nepoznají, že byly těhotné, nedá se to statisticky spočítat.
  3. Vězte, že potraty v tomto raném stadiu jsou velmi časté a prakticky už běžné, jen ženy o nich buď neví nebo o nich nemluví!
  4. Nemusíte jít do nemocnice na čištění, nemusíte čekat na „šestinedělí“, o další miminko se můžete pokoušet hned!

I když to bolelo, ulevilo se mi. Nejsem jediná, bylo to na začátku, nemusíme na nic čekat a můžeme se dál snažit! I když je pravda, že jsme měsíc počkali. Sice to byl pátý měsíc, ale bolest to byla teda pekelná! Dokonce jsem si vzpomněla, že minimálně už jednou jsem takovou zažila. Kdo ví, třeba už jsem párkrát potratila.

Teď zpátky k tomu, proč jsem tenhle příspěvek začala psát. Slečna, která mi kdysi napsala ten dotaz, narážela na to, ať se asi nedivím, až potratím, když v těhotenství běhám, cvičím, a vlastně se vůbec neomezuju. Tak v první řadě, můj názor to nemění, běh a fyzická aktivita, na kterou jsem zvyklá, za potrat nemohou! Jak mi řekl doktor, potrat v důsledku běhu nikdy nebyl prokázán. Obzvlášť na začátku, kdy je plod chráněný všemožnými obaly a hlavně pánevním dnem. Daleko větší riziko je pak třeba zakopnutí při běhu s velkým pupkem. Případný pád na bříško by mohl mít negativní vliv na miminko. Ale ani o takovém případu lékaři nevědí. Proč? Protože každá žena, která v těhotenství vnímá své tělo, ví, co si může dovolit. A spadnout bohužel můžete i ze schodů…

Paradox ovšem je, že tentokrát jsem skoro vůbec nesportovala, měla jsem tolik práce, byli jsme na dovolené… Takže i kdyby jste mi nevěřili předchozí řádky, tohle je definitivně potvrzuje. A jak říká můj lékař, a já to tady často opakuji, jestli je s plodem něco v nepořádku, a vy máte potratit, potratíte. A nepomůže vám ani to, když budete ležet doma v posteli s nohama nahoře! Je to možná drsné, ale je to tak.

Potrat nikomu nepřeju, ale kdyby vás potkal, prosím, nebojte se o tom mluvit, možná vás překvapí, že nejste jediná, a jak „běžné“ to bohužel je… Já o tom mluvila a nestačila se divit, kolik lidí mi odpovídalo, že se jim to stalo taky! Je to smutné, ale trošku vás to uklidní…

Jak jsem slíbila, až potratím, napíšu o tom…

Post navigation


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *