Když jsem v roce 2016 čekala Sebíka, běhala jsem hodně opatrně, pomalu, zkrátila jsem vzdálenosti… Od nějakého pátého, šestého měsíce jsem běhala max 5 km, od sedmého měsíce jen 2, 3 km pás ve fitku na zahřátí před tréninkem. Zaprvé jsem sama neměla dostatek informací, takže jsem si nebyla úplně jistá, „jestli se to teda může a je to 100% bezpečné“, zadruhé, když už jsem byla víc „provařená“ a sledovaná, pořád mi cosi v hlavě říkalo:

„Jako jestli teď potratíš, tak nejen, že uděláš strašnou radost těm odpůrcům,

ale veškerou svoji snahu o té osvětě pohřbíš, a kdo pak uvěří, že je to bezpečné?“

A můžu být 100% přesvědčená, že běháním potratit nelze, těm lidem to pak nevysvětlím a nevymluvím…

Když jsem otěhotněla podruhé, doufala jsem, že, stejně jako u Sebíka bude vše v pořádku a já budu dál běhat a cvičit. Měla jsem štěstí, že tomu tak opravdu bylo. Jenže tentokrát jsem (jak o mně napsali zde na Sport.cz) drzejší. Zaprvé mám mnohem víc informací, jsem si jistá v kramflecích (respektive v běžeckých botách 🙂 ), z prvního těhotenství už mám nějaké zkušenosti… Neřekla bych, že běhám víc, ve smyslu častěji. Rozhodně si ale troufám na delší vzdálenosti, na kratších zas vím, že můžu běžet rychleji – poznám, kde máme s mimčem hranici (Kdy mi vylítne tepovka, kdy to neudýchám, zahřívám se víc, než je zdrávo, nedělají mi dobře kopce…). A taky běhám s kočárkem, to už je zas „jinej level“ 🙂 

Pro porovnání, oproti prvnímu těhotenství teď běhám 6 – 11 km (většinou s kočárkem), na přelomu 6. a 7. měsíce jsem běžela závod na 14 km, 5km závody plánuji ještě minimálně v osmém měsíci 😀 I proto jsem si hodně dlouhou dobu pohrávala s myšlenkou, že si zaběhnu půlmaraton v Praze.

Natrénováno mám, nebojím se, že bych to neuběhla nebo že by to nějak ohrozilo miminko, to rozhodně ne!

Nakonec ale nepoběžím! Proč?

Bylo to hodně těžké rozhodnutí, a možná, až budu koukat na všechny běžce, uslyším startovní výstřel a Vltavu…, uroním i nějakou slzu… Vím ale, že je to rozhodnutí správné. Hodně mi pomohl poslední závod na zmíněných 14 km. Za šest měsíců (respektive za poslední čtyři) těhotenství jsem přibrala 9 kg. A to není málo. Ta zátěž je strašně znát! Vůbec se nedivím silnějším lidem, že je běh po pár metrech může odradit. Moje mysl by běžela kilák za 5 minut, i ruce by to napálily! Ale tělu to ta zátěž prostě nedovolí, delší vzdálenosti běžím těžkopádně, jako slon, když to hodně přeženu, táhnu se jako smrad a je to strašnej vopruz! Nikdy bych neřekla, že to napíšu, ale je to tak. Jenže já běhám pro radost, pro ten krásný pocit. A tohle mi ho už nedává. Těch 14 km jsem běžela o víc jak půl hodiny dýl než před otěhotněním, bylo to strašně dlouhý, na psychiku náročný, každý nás s manželem přebíhal… Já vím, řeknete mi, ať tohle neřeším, běžím si v klidu a pomalu, vychutnávám si přírodu, ten pocit, že vůbec ještě pořád běhat můžu… Jenže ono je to pak už opravdu moc dlouhý a úmorný! A počítám, že půlku místo pod dvě hodiny bych běžela skoro ty 3 limitní hodiny (No a ještě být třeba nedejbože poslední! 😀 )! Ty jo, ale chci se takhle dlouho „trápit“?

Druhá, možná ještě daleko zásadnější věc je, že moje technika běhu jde hlavně při delších vzdálenostech absolutně do háje! Mění se mi těžiště těla, dopady už rozhodně nejdou zlehka na špičku, ta náhlá zátěž je pro tělo šílenej šok, je to znát na kloubech, pánvi, kyčlích, při dopadu na klenbu nohy, kotnících, prohnutých zádech… Nejsem si jistá, jestli je to dobrý pro tělo. A od několika mých čtenářek jsem slyšela, že si tím zadělaly na problémy po porodu. Na těhotenství a porod to vliv nemá, ale teď mluvím o vašem těle! O tom, že se, stejně jako já určitě chcete vrátit rychle a ve zdraví zpátky do formy, k běhu, závodům…

„Poslouchej své tělo,“ říkám si… 

Všechno tohle se mi teď několik dní hodní hlavou. Vím, že bych to uběhla, vím, že bych neublížila miminku. Ale neublížila bych sobě? Nebudu se na trati trápit, protože to bude strašně dlouhé? A co moje třísla? Nic po tak dlouhém závodě (nad 10 km) víc necítím, a není divu, tlak na dělohu a pánevní dno už je velký. Miminko by sice nevypadlo, ale z namožených třísel se pak pár hodin vzpamatovávám. Jenže já potřebuju fungovat, v noci být schopná vstát k Sebíkovi, následující den se postarat jak o Sebíka, tak o domácnost… V prvním těhotenství jsem mohla prospat den, víc regenerovat a relaxovat. Tohle si teď dovolit nemůžu…

A i když bych samozřejmě ráda v sedmém měsíci uběhla půlmaraton (Páni, kdo to může říct?),

třeba si díky tomu i lépe „zpropagovala“ svoji novou knížku, nepoběžím.

Spíš si říkám, že si budu víc užívat ty kratší vzdálenosti, to je ten běh, který mi teď dělá dobře, vzít Sebíka do kočárku (Když může manžel, sebrat i jeho :)) a jít se na půl hodiny, hodinu provětrat. Nehlídat si čas, klidně si u toho povídat, dýchat čerstvý vzduch, kochat se krajinou… Nebo si ještě užít závodní atmosféru, vždyť je tolik závodů na 5 km, chtěla bych běžet Hostivice, Světlušku, Běh pro IKEM… 

Nikdo neříká, že příští těhotenství (jestli to čte můj Olda, asi omdlívá) nebudu zase o něco „drzejší“!

Třeba si troufnu rovnou na celý maraton! 🙂

Půlmaraton v sedmém měsíci – ano, nebo ne?

Post navigation


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *