“Co napíšeš, až potratíš?” I takové dotazy mi chodí…

Aneb ohlasy na blog a moje běhání

8_image

Dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat tenhle příspěvek. Ale uvědomila jsem si, jak moc je důležitý. Pro mě i pro další budoucí maminky běžkyně a sportovkyně, které na můj blog narazí. Ale i pro ostatní, kteří mi píšou nebo se jen v duchu sami sebe ptají. Tady snad najdete všechny odpovědi na vaše otázky.

Začít musím ale tím, že jsem vůbec nepočítala s takovou odezvou a zájmem. Původně to měl být jen můj deník, do kterého si budu psát, jak zvládám sportovat a běhat v těhotenství. Chtěla jsem povzbudit ostatní ženy, které se běhu nechtějí v těhotenství vzdát, ale zároveň se bojí pohledů okolí. Chtěla jsem prolomit předsudky o běhání v těhotenství, které má spousta lidí. Dokázat, že když je žena v pořádku a poslouchá své tělo, miminku to nemůže uškodit, naopak, prospět to může oběma. Poskytnout materiál všem, které tohle téma zajímá. Protože o běhání v těhotenství se toho opravdu moc nedočtete.

Kromě pozitivních ohlasů od kamarádů mě překvapila vlna zpráv od holek, jako jsem já. Těhotné běžkyně, maminky, které se sportu v těhotenství nevzdaly… A hned mi bylo jasné, proč píšou soukromé zprávy a ne veřejné komentáře. Jejich okolí by to neskouslo. Všechny mi fandí a přejí zdraví jak mně, tak prckovi. Shodují se na tom, že jsou rády, že se konečně někdo téhle problematice věnuje veřejně a nebojí se, co na to řeknou ostatní. Jedna maminka mi napsala, že je z malého města. A když poprvé s bříškem vyběhla, bylo to naposledy. Tlak okolí a postoj sousedů byl nesnesitelný. A tak chodila na pás do fitka nebo cvičila doma.

Zároveň mě překvapilo, kolik nás je. Začaly se mi ozývat holky, které i v těhotenství sportují nebo sportovaly. Běhaly závody, jezdily na kole, lezly po stěnách… Bohužel osvěta je v téhle “problematice” téměř nulová, široká veřejnost o těchto ženách neví. A pak se nemůžeme divit, že na nás koukají nedůvěřivě, někteří skrz prsty a s opovržením.

A možná právě od těch mi chodí “opatrné” nebo spíš až negativní zprávy a reakce. A často se opakující dotazy, jako například:

“Co napíšeš, až potratíš?”

Jedna z nejsilnějších reakcí. Ale tomu dotazu se vlastně nedivím, sám se nabízí. A co jsem té slečně odpověděla?

“V první řadě si nemyslím, že by se to stalo. Pokud by k tomu ale došlo, napíšu o tom. Vážně. Samozřejmě by mi to bylo líto a obrečela bych to. Ale protože mám vystudovanou publicistiku, cítila bych i jakousi potřebu zaznamenat to. I to je totiž realita a potraty se stávají. A mluví se o nich málo. Co je ale důležité, věděla bych, že běh za to nemohl. Že muselo být něco v nepořádku s miminkem. A jak mi řekl doktor, pokud je s plodem něco v nepořádku, nepomohlo by mi ani to, kdybych ležela doma s nohama nahoře.

Až bych se z toho dostala, nemyslím jen psychicky, ale i fyzicky, pokoušeli bychom se s Oldou o miminko znovu. A pokud bych měla tak hladký průběh těhotenství jako nyní, běhat bych nepřestala.” 🙂

“Nebojíš se? Ani jednou jsi nezapochybovala?”

“Kdyby se mi nezošklivilo maso a necítila jsem rostoucí pupík, ani bych nevěřila, že jsem těhotná. Cítím se skvěle. A běh miluju, dělá mi dobře, s žádným problémem jsem se při běhu nesetkala. Takže se nebojím. A když začnu cítit, že se víc zadýchávám, není mi příjemný běh z prudkého kopce, zpomalím. Naučila jsem se poslouchat své tělo, přizpůsobit se a nejít přes “křeč”. Musím se ale přiznat, jednou jsem na chvíli zapochybovala. Když mi doktorka řekla, že mimčo má extrémně vysokou tepovku přes 180. A že normál je do 160. Hlavou mi proběhla myšlenka, jestli to může být během. Pak jsem si ale na internetu přečetla, že to zas tak nenormální není. A že to mohlo být i tím, jak tam sebou v tu chvíli házel. Na té kontrole totiž předváděl opravdu neskutečné akrobatické kousky 🙂 A když na další kontrole přístroj hlásil 150, byla jsem už zas úplně v klidu.”

“Proč nevydržíš neběhat?”

“Bez pohybu a běhu si to neumím představit. Myslím, že kdybych se nehýbala, propadnu depresím. A to by mělo určitě daleko horší dopad na miminko, než když je maminka šťastná. Navíc jsem přesvědčená, že mě pohyb lépe připraví na porod a rekonvalescence po bude taky rychlejší.”

“Co na to asi říká tvoje miminko? Vážně si myslíš, že mu to není nepříjemné, když s ním běháš?”

“Jsem o tom přesvědčená. A jakým pohledem na to koukám, takovým to vidí i miminko. Prostě to vím. Dělá mu to dobře, stejně jako mně. Ví, že se narodí do sportovní a běžecké rodiny. Zvyká si na to od početí. Láska ke sportu se na něj určitě přenese.”

“Co napíšeš, až potratíš?” I takové dotazy mi chodí…

Post navigation


6 komentářů k ““Co napíšeš, až potratíš?” I takové dotazy mi chodí…

  1. Ahoj, je mi líto, že někteří reagují takto a vlastně tak ubližují těhotným ženám – kvůli svým předsudkům a obavám rozdávají nálepky “špatných matek”. Jsem ráda, že jsi o tom napsala a nenechala se zahnat do kouta. Poslouchej své tělo a buď opatrná, ať nezakopneš 😉 To bych ti přála ve stavu těhu i netěhu 🙂 Měj se krásně. A.

    1. Anet, moc děkuju!
      Mě ty reakce nerozhodí, spíš nakopnou, abych osvětu šířila dál! 🙂 Po dnešním zveřejnění článku mi přišlo tolik pozitivních ohlasů a slov podpory a pochopení, že vím, že dělám správnou věc 😉

  2. Je fajn poslouchat své tělo a sebe 🙂 a nenechat se ovlivnit okolím. Chápu,že to někdy není možné, ale většinou ano. Těhotenství jsem ještě nezažila, ale poslední dobou nad tímto tématem dost uvažuji. Ale není partner ani zázemí tak bůh ví kdy. Ale držím pěsti ať je vše ok a jste zdraví a v pohodě s úsměvem jde vše lépe.

  3. Diky za tvuj blog. Jsem ve 14. tydnu a cast sve rodiny doat znervoznuju tim,ze se nevzdavam cviceni. Jako byvala zavodni plavkyne mam vyhodu,ze prvni volba je pro me plavani a nad tim se nikdo nepozastavuje i kdyz jsem na bazene 4krat do tydne a pokazde dam pres 2kilometry. Horsi je,ze jsem se rozhodla nevzdat se ani kola,a co treba me rodice desi uplne nejvic,ze jsem si zajela i stafetu v triatlonu se svym muzem (plavani a cast kola) a ze se chystam jeste na jednu. V okoli mam lidi, co me podporuji (manzel, doktorka, tchyne) ale spis potkavam vydesene reakce typu “nebylo by lepsi byt radeji v klidu a neprehanet to?” Takze jsem rada za kazdou,ktera se snazi okoli dokazat,ze to jde. A ze to muze byt pro oba fajn.

    1. Ahoj! Děkuju za koment, mám z každého takového obrovskou radost! Když jsem otěhotněla a sháněla informace, na žádného takového “blázna” jsem nenarazila, myslela jsem si, že jsem asi jediná. Přitom na tom není nic “nenormálního”, když je vše v pořádku a vám to dělá dobře! O to víc jsem teď ráda, že je nás tolik!!! Jen jsme nebyly vidět a slyšet 🙂 Pevně ale věřím, že se to změní! Spousta mladých holek sportuje a postupně, jak stárnou a začínají přemýšlet o rodině, řeší to, jestli se mohou dál hýbat a jak? Fandím Vám a přeji, ať je vše v pořádku!
      Anička

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *