“Nedělej hrdinku a nech si dát ten epidural!”

 

Je to tady, den D, respektive spíš noc N 🙂 Pokud jste četli, jak probíhal můj 38. týden, asi je vám jasné, že rubrika “Týden po týdnu” už nebude rozšířena o 39. a 40. týden 🙂 Alespoň ne v tomhle těhotenství 🙂

Na začátku mi hodně lidí říkalo, že mimčo se určitě narodí dřív. Nasvědčovaly tomu i pravidelné prohlídky, ze kterých jsme vždy odcházeli s tím, že náš prcek je mnohem větší, než v tom a tom daném týdnu má být. A do toho ještě můj sport… Na internetu se můžete dočíst, že některé holky, které sportují, rodí dřív. Na druhou stranu jsem prvorodička, moje mamka mě přenášela víc jak měsíc (dřív se tolik nevyvolávalo jako dnes) a podle poslední prohlídky v porodnici na konci 37. týdne jsme s Oldou žili ve falešné iluzi, protože náš mrňous má údajně jen 2,7 kg. Říkali jsme si, že máme ještě čas a nakonec třeba budu přenášet 🙂 Proto jsem ještě v poslední srpnovém týdnu chodila do práce a dokonce přemýšlela o tom, že následující týden půjdu zas. Ve čtvrtek 1. po práci jsme byli ve fitku, jak už jsem psala, během cvičení jsem cítila, jako by mi něco teklo po noze. Ale protože mi to nepřipadalo jako klasické prasknutí vody, jak jsem si představovala, docvičili jsme, zašli si na večeři a šli brzo spát, kdyby to teda už náhodou bylo ono…

Nespali jsme ani hodinu, ručník, který jsem měla pod sebou, byl víc a víc mokrý. Neměla jsem ale žádné klasické pravidelné kontrakce, jen mě víc bolel podbříšek, a tak jsem nechtěla plašit. Olda se ale bál, proto jsme zavolali mojí porodní asistentce z Apolináře, Petře Pokorné, jestli už to nemůže být plodová voda, a kdy a jestli vůbec už máme jet. Petra mě uklidnila, i kdyby to byla plodová voda, máme čas. Pro náš klid se ale máme do porodnice vypravit. Nakonec jsme se tam dostali až kolem čtvrté ráno, stále jsem čekala, jak se to vyvine, ale protože ze mě pořád něco teklo, jeli jsme. Jenže už  v 6 jsme byli zpátky, planý poplach, prý to byla jen hlenová zátka. Ta může mít podobu jak nějakého “cucku”, tak i tekutiny, která postupně vytéká, což jsem nevěděla. Plodovou vodu vyšetření neodhalilo a kontrakcí na monitoru se objevilo jen pár.

Olda mě vysadil doma a jel do práce. Snažila jsem se spát, ale už to moc nešlo. A kolem třetí odpoledne jsem Oldu povolala z práce domů, protože už jsem měla pocit, že to opravdu může každou chvíli přijít. Kontrakce byly ale nepravidelné a já chtěla čekat co nejdéle (nejlépe na kontrakce po pěti minutách), aby nás v porodnici už nevraceli zpátky domů. Hodně silné bolesti se dostavily o pár hodin později, nejhorší na nich bylo, že jsem nemohla sedět, ležet… pověsila jsem se o dveře a prodýchávala. Jednou to bylo po pěti minutách, jenže pak po deseti, osmi, jako na houpačce. Před sedmou večer jsem zavelela, že už se to nedá a jedeme! Cestou jsme museli párkrát zastavit, protože dlažební kostky místo asfaltu a do toho kontrakce… uf. Hned po příjezdu jsem prohlásila, že kdyby mě chtěli poslat zpátky, nikam přes ty kostky už nejedu a budu čekat venku v parku 🙂 Naštěstí mi tam praskla voda a pravidelné kontrakce se po chvíli taky dostavily.

Oficiální příjem do porodnice: 2. září 19:44

A jen o pár hodin později,

3. září v 0:17 byl Sebastian na světě! 49 cm, 2980 g! 🙂

 

Teď to zní jako “sranda” porod, že vše šlo neuvěřitelně rychle, ale ne tak úplně 🙂 I když to mohlo být ještě daleko rychlejší. Kdybych nedělala hrdinku a hned si nechala dát epidural. Jenže ten já striktně odmítala, že to zvládnu! Po necelých dvou hodinách na “přípravně” jsem začala lehce kolabovat. Dehydratace, nevyspání, kontrakce… Když mě Olda s mojí porodní asistentkou viděli, přesvědčovali mě, že jsem strašně oslabená, že to nejhorší teprve přijde, ať si nechám píchnout epidural, že se mi uleví, odpočinu si a naberu sílu. Ne a ne, křičela jsem a přitom skoro omdlévala 🙂 A o pár minut později, když už jsem ležela na porodním sále: “Ježiš kde jsou s tím epiduralem?!” 😀 Ano, podlehla jsem! Ale bylo to mé nejlepší rozhodnutí! 🙂 To píchnutí do zad moc příjemné nebylo, ale PAK! Euforie! Byla jsme v rauši! Zavřela oči, odpočívala! Kontrakce skoro necítila! 🙂 A díkybohu jsem ani druhý den neměla žádné vedlejší účinky, kterých jsem se bála.

Jaký byl samotný porod?

Aneb jak jsem to viděla já a jak Olda 🙂

 

Protože jsem měla u porodu Oldu, chtěla bych vám napsat pocity nás obou, a proto jsem si k textu níže manžela přizvala. Musím říct, že jsme se neskutečně nasmáli! Tak snad vás taky pobavím 🙂

Délka porodu

Anička: Myslím, že to trvalo tak dvě, tři hoďky.

Olda: Co blbneš, všem říkám, že jsi rodila dva dny! Že ti ve čtvrtek ve fitku praskla voda!

Anička: Ale to nebyla plodovka, ani to ještě nebyl porod! Do porodnice mě přijali asi čtyři hodiny předtím, než se Sebík narodil!

Olda: Ale já se už od čtvrtka nevyspal, takže trvám na dvou dnech! 😀

Co si budu pamatovat

Anička: Oldu po mé levici, bez něj bych to nedala. Podporoval mě, ale zároveň mě neutěšoval, naopak, byl přísnej! Držel mě za ruku, pravidelně, ač jsem se bránila, do mě lil vodu, a když jsem říkala, že už nemůžu, že to asi nezvládnu, křičel na mě: “Prosím tě, ve fitku si dáváš do těla víc! A chceš běžet maraton, tak nefňukej a tlač!” 🙂

Olda: Strach, nervy, docela dobrej čaj v automatu na chodbě 😀 Ale samozřejmě i úlevu, štěstí, lásku.

Nejhorší okamžik

Anička: Když mi porodní asistentka oznámila, že už je venku hlavička, že je to blonďák a má strašně vlasů… JESTLI SI NECHCI SÁHNOUT! 😮

Olda: Těsně před tím, než ti dali epidural, když jsi už sotva dýchala, padala do mdlob, oči v sloup, mluvila jsi z cesty, to jsem se strašně bál.

Nejhezčí okamžik

Anička: Když zabral epidural 🙂 A samozřejmě, když na mě poprvé položili Sebíka a on otevřel ta svoje krásná kukadla! A taky jsem byla nadšená, když nás na sále nechali s Oldou a mrňouskem o samotě.

Olda: Ten první nejhezčí okamžik se váže taky k epiduralu, a to, když ti ho šli píchnout a mě vyhodili na chodbu. Opřel jsem se tam o zeď a najednou to ze mě konečně aspoň na těch 10, 15 minut spadlo, to byla taková úleva!

Anička: Počkej, a co když jsi přestřihával pupeční šňůru? Nebo když ti dali Sebíka do náruče?

Olda: Ne, byl jsem “vorvanej jak jetel”, to jsem ani nevnímal. Druhý nejhezčí okamžik přišel až doma, když jsem si sedl na balkon, dal si panáka, a tam jsem si uvědomil, že mám syna.

Říká se, že na bolest a “špatné” vzpomínky z porodu se rychle zapomíná…

Anička: Souhlasím! Ne že bych chtěla hned rodit znova, ale ten uzlíček štěstí za to stojí! Stále si pamatuju, že TO bolelo, ale na ten konkrétní pocit bolesti už pomalu zapomínám.

Olda: Nesouhlasím. Samozřejmě chci ještě aspoň jedno dítě, ale nechápu, že ty do toho chceš jít znova! 😀 Já na to teda rozhodně nikdy nezapomenu. A k příštímu porodu půjdu jenom proto, že ti tam můžu být zase oporou.

Pár perliček z porodu

“HORALKA”

V jednu chvíli jsem musela pustit Oldy ruku, šel doplnit vodu do lahve. A tak jsem se soustředila na hlas Petry, porodní asistentky. Po chvíli ale slyším křupání a mlaskání, otočím se, Olda sedí vedle mě, jednu nohu opřenou na mém lehátku a baští horalku!!! “No to si ze mě děláš srandu?! Já ti tady rodím syna a ty si tu žereš horalku!!” 😀

“NUDA”

Anička po porodu: Já byla úplně mimo, viď?

Olda: No zas tak mimo ne, v jednu chvíli jsem si tam zívnul, ty jsi okamžitě zbystřila, probodla mě pohledem a křičela: “Takže já tě nudím?!! Já tady tlačím a ty zíváš?!” 😀 😀

Porodní asistentka

A protože se stále vídám s naší úžasnou porodní asistentkou, zeptala jsem se i jí na to, jak nás s Oldou vnímala.

Pocit z celého porodu: “Porod jako víno – prvorodička, která porodila rychle, bez nástřihu a poranění. Miminko zdravé a rodiče šťastní :)”

Anička: “Zpočátku překvapená bolestí, hůře spolupracující a se silnými kontrakcemi, ale po epiduralu zklidněná a roztomilá. I když si pořád vedla svou a střílela jednu dobrou hlášku za druhou :)”

Olda: “Nervózní, ale po celou dobu spolupracující. Měla jsem z něj pocit, že mi důvěřuje, ví, že to dělám dobře. Poslouchal mé pokyny a tlumočil je Aničce.”

Porodnice

Na závěr bych ještě chtěla napsat stručné hodnocení porodnice. Apolináře jsem zvolila z několika důvodů:

  1. máme ho blízko my i příbuzní, kteří přijdou na návštěvu
  2. oba s Oldou jsme se tam narodili
  3. kdyby nastal nějaký problém, vím, že tam mají jedno z nejlepších vybavení

Na začátku těhotenství jsem si pohrávala s myšlenkou rodit v Neratovicích, chtěla jsem “rodinný” a hlavně individuální přístup, žádnou “továrnu”. Když mi ale řekli, že kdyby nastal problém, povezou mě stejně do Prahy, když si příbuzní stěžovali, jak tam za mnou pojedou, když Olda spočítal, že tam pojedeme 45 minut (bez kolon!)… bylo rozhodnuto. Bála jsem se jen toho, na koho tam “narazím”. Ve finále je totiž docela jedno, jakou si vyberete porodnici, když se tam pak o vás stará někdo, kdo má špatnou náladu, blbě se vyspal…

Pak jsem ale dostala tip na porodní asistentku Petru Pokornou. A zvolila jsem dobře. Jak porodnici, proti které nemůžu říct ani popel, tak asistentku Petru. Jsem jí vděčná za to, že mě přemluvila k epiduralu, za to, že jsem nebyla za plentou, ale měla jsem svůj porodní sál, za to, že jsem po porodu “seskočila” z lehátka a sama si došla do sprchy bez nástřihu a jakéhokoliv sebemenšího zranění. 

Petro, děkuju!

img_7290 img_7179 img_7253
 img_7212  img_7189  img_7259
“Nedělej hrdinku a nech si dát ten epidural!”

Post navigation


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *